Malý synek s rodiči jedou na dovolenou do svého letního domu k jezeru. Je hezky, všechno plyne jako obvykle, jenom sousedé se chovají nějak podivně. Brzy se v domě objeví dva zdvořilí mladíci v bílém, kteří si přišli vypůjčit vajíčka. Už neodejdou. Po pár hodinách nabízí svým třem nedobrovolným hostitelům sázku. „Vsadíme se, že za dvanáct hodin z vás tří budou mrtvoly.“ Momentálně jeden z nejdiskutova­nějších režisérů Michael Haneke (s filmem Bílá stuha vyhrál letošní Cannes) před více než deseti lety natočil svoji variaci na slaher films, tedy žánr brutálních vyvražďovaček. Ve Funny Games však žádné brutální násilí přímo neuvidíte, je prosté nahoty, řadu obvyklých scénáristické postupů staví vzhůru nohama. Obsahuje kultovní scénu, ve které hlavní padouch oživí parťáka televizním ovladačem, pomocí kterého vrátí čas. Hanekeho film vyznívá jako obžaloba diváka klasických vyvražďovaček. Ďábelštější z obou záporáků sem tam pomrkává do kamery, k publiku dokonce mluví: „A co vy na to? Myslíte, že mají šanci vyhrát? Jste přece na jejich straně, ne?“ Funny Games si před dvěma lety vysloužili americkou verzi Funny Games U.S.A., kterou natočil opět Michael Haneke. Tento zvláštní remaku se od původní verze liší jen přítomností amerických herců (Naomi Watts, Tim Roth, Michael Pitt). Jinak jsou oba filmy do posledního detailu stejné včetně rozestavění nábytku v místnostech. Hanekeho film je nanejvýš povedeným experimentem, který je zajímavý pro způsob, jakým se žánrem nakládá a zároveň zvládá paralyzovat svou děsivostí.

Táňa Zabloudilová