Oliver Tate vypadá jako něco mezi malým Johnem Lennonem, Alexem Turnerem z Arctic Monkeys, co k filmu složil soundtrack a Haroldem z Harold a Maude, se kterým má společné i to, že si dost barvitě a podrobně představuje vlastní pohřeb. Je to samozřejmě intelektuál a holka, kterou si vybere, je ujetá jako on sám. Jeho ujetost spočívá především v jeho sklonu být přecitlivělý a až hystericky upřímný. Jordana Bevan, průměrně nepopulární holka v červeném kabátě tvoří k jeho vyjukanosti dokonalý protipól svou elegantní sebejistotou. Taky se hodí, že je pyromanka, to kvůli jiskrám, plamínkům a ježdění na kole s ohňostrojem. Ve filmu v originále nazvaném Ponorka jde zpočátku jednoduše o Jordanu a jak s ní přijít o panictví, následně o manželskou krizi Oliverových rodičů způsobenou dávným přítelem Grahamem – ezoterikem s obzvlášť slizkou verzí mulletu a taky o Jordanin problém. Oliver prožívá, podobně jako Juno, dvě zásadní věci uplně poprvé a ještě navíc zaráz. První opravdovou lásku a zjištění, že vztahy mezi lidmi bývají založené bůhví na čem a možná taky vůbec nefungují. Ačkoliv se Ponorka odehrává ve velšském Swansea někdy v osmdesátých letech (scénář napsal Richard Ayoade, Moss z IT Crowdu podle knihy Joea Dunthornea), člověk by podle spousty polaroidových fotek, evidentního vliv médií na Olivera a paradoxně i celkového retro vzhledu filmu usoudil, že Oliver Tate je tu tady a teď. Vypiplaný vizuál, co bude některé okouzlovat a zbytek dráždit je sice od Ponorky neodmyslitelný, ale přece je jen přidanou hodnotou k tomu nejdůležitějšímu. Tím je příběh tak dobře napsaný a famózně zahraný, že i ve čtyřiceti si můžete říct, že Oliver Tate je tu tady a teď.

Táňa Zabloudilová