„Kdyby žil ve středověku, byl by z něj nejspíš náboženský reformátor,“ prohlásil o Evaldu Schormovi český filmový teoretik Jan Žalman. Narážel tak na oddanost myšlenkám, která byla pro Schorma, filozofa české nové vlny nejdůležitější. Zatímco Forman, Němec nebo Vláčil měli svůj typický režijní styl, Evald Schorm je rozpoznatelný hlavně díky obsahu scénáře. Jeho filmy se nápadně podobaly Antonioniho snímkům. Oba režiséři začínali jako dokumentaristé, oba byli fascinováni tématem sebevraždy, jejich zoufalým hrdinům často zdánlivě nic nechybělo a přesto se chtěli zabít. Antonioniho postavy měla na svědomí přetechnizovaná doba, Schormovy hrdiny tehdejší totalitní režim. Ve filmu Jana Němce O slavnosti a hostech hrál Schorm muže, který se odmítl vzdát svých zásad. Podobně i on odmítl v roce 1968 podepsat prohlášení o oprávněnosti sovětské invaze. Dalších dvacet let potom nemohl vstoupit do filmových ateliérů. Povídkoví Psi a lidé z roku 1971 jsou jeho posledním filmem před dlouhou přestávkou. Původně trojici povídek připravoval Vojtěch Jasný, ten ale ještě před začátkem natáčení odešel do emigrace. Úvodní groteska o muži, kterému při koupání ukrade oblečení pes se jmenuje Nahý v trní, v druhé povídce Hry lásky maluje starý profesor biblický výjev Zuzana a starci, v povídce Věrnost umře pes, když brání svého pána. Divácky nejpřístupnější režisérův film vhodný pro Schormovské začátečníky.

Táňa Zabloudilová